Admirál - Helena Vondráčková, Jezinky, Petr Hapka

Na té fotce, co mi dal,

on vypadal jak admirál,

tělo jako lineál,

no ideál, po kterém ženy šílí

Jeho pohled žárem plál

a sliboval, že by mi dal

svatebním darem křižník,

co kotvil opodál.

A proto do mých snů pak vstupoval,

ten admirál, můj admirál,

jak na lodním můstku stál a vzpomínal

na mě, když bouře kvílí.

Jak všech moří mocný král

si s větrem hrál, můj admirál,

kol jeho mužných lící

plál sněhobílý šál.

Říkal, život je jak oceán,

když se dva setkají,

tak musí spolu plout.

Láska je křehká jak porcelán

a ten kdo to snad ne

a ten kdo to snad ne

a ten kdo to snad neví, tak je bloud.

Vzdávala jsem nebi dík,

že můj milý je námořník,

ústa jako zralý fík

a známý zvyk,

měl chůzi kolébavou.

Říkal mi: C’est magnifique!

Znal francouzsky můj námořník.

Já snila jsem, že jednou

unese mě na rovník.

On říkal, že touží po zátoce,

v které by po cestách

moh se mnou spočinout.

Láska musí nésti ovoce

a ten kdo to snad ne

a ten kdo to snad ne

a ten kdo to snad neví, tak je bloud.

Na té fotce, co mi dal,

on vypadal jak admirál,

tělo jako příložník,

no námořník

a já jsem naletěla

na tenhleten hloupý trik.

Nebyl admirál, nebyl námořník.

Já poznala jsem záhy,

byl pouhý převozník.